Esej
Fraktály pohybu Václava Bednáře
Jedním z klíčových fenoménů současného umění je negace hranic mezi vysokým uměním kladoucím nároky na poučenost vnímatele a většinovou společností, kterou názorově formují především podněty konzumní a komerční povahy. Zmíněné aspekty našly uplatnění především v postmoderních uměleckých tendencích založených na pluralitě názorů i formálních postupů, které nejsou svázány žádnými slohovými pravidly. Globalizace a prudký rozvoj informačních technologií také stírají vývojovou logiku a jedinečnost národních kultur. V českém prostředí se v oblasti malby zřetelně prosazují zejména tendence založené na principu veristicky pojatých příběhů. Jakýchsi koláží předmětného světa a fantaskních vizí výrazně narativního obsahu.
Malíř, kreslíř a designér Václav Bednář (1974) s uvedenými aspekty souzní především ve způsobu vnímání světa jako otevřeného multikulturního prostoru. Podobu jeho tvorby však vždy formoval především niterný prožitek určitého jevu a osobní zkušenost. Kreslil a maloval od raného dětství. Ve výtvarné činnosti jej výrazně podporoval dědeček z matčiny strany, který byl sběratelem starožitností a zapáleným milovníkem umění. Dobře vnímal Václavův vrozený talent a výrazně ovlivnil jeho rozhodnutí věnovat se umění na profesionální úrovni. O schopnostech budoucího malíře ostatně svědčí dochovaná série zátiší inspirovaná díly barokních mistrů, kterou charakterizuje vnímavý smysl pro obrazovou strukturu a vyspělá kultura malířského přednesu. V době dospívání se aktivně věnoval rockové hudbě konvenující jeho dynamickému naturelu a naléhavé potřebě svobody.
Řada idolů tehdejší rockové scény a popkultury byla také častými náměty jeho obrazů a kreseb. Intenzivní prožitky hudebních produkcí i běžných životních situací jej vedly k rozhodnutí interpretovat své psychické a fyzické stavy volnou malířskou formou. Vedle zjevné formální inspirace akční malbou preferující spontánní metodu výkonu však Bednář vědomě usiluje také o výraznou estetickou působivost artefaktů. K malbě na kalené sklo, která je již řadu let poznávacím znakem jeho výrazové i technické originality, dospěl náhodou, když jej zaujaly barevné skvrny na skleněné výplni vitríny, kterou používal jako paletu. Zjistil, že na její obrácené straně přirozenou intenzitu optického účinku barvy násobí vrstva transparentního materiálu. Plochy kaleného skla se pro něj tak staly především nositelem vypjatě dynamických záznamů zhmotňujících jeho tvůrčí energii a evokujících řadu úvah filozofické a psychické povahy.
Dalším výrazným rysem Bednářovy mentality a reflexe naší globální, komercí posedlé současnosti je jeho tvorba v oblasti oděvního designu. Ručně pomalovaná trička, bundy a kalhoty expeduje v krabicích na pizzu pojednaných stejným motivem. Každý z těchto oděvů je originál. Tímto způsobem za léta propojil stovky lidí na celém světě. S řadou nositelů své značky Out of Control, integrující komerční produkt s jedinečným, optimisticky hravým designem, se osobně při různých příležitostech setkal.
Václav Bednář je umělcem, který nehledá smysl své tvorby v sofistikovaně organizovaných jinotajích ani v angažovaných postojích právě módních hnutí. Jeho tvorba je výtvarnou artikulací malířovy vnitřní energie a vztahu k realitě, v níž žije.
Je jakýmsi pomyslným fraktálem, tvarem neměnné podstaty v otevřeném prostoru a neustálém pohybu.
Rozhovor — časopis OL 4YOU, 2026
Václav Bednář: Abstrakce v malbě je jako jazz v hudbě
Malíř, který maluje na kalené sklo „naruby", balí ručně pomalovaná trička do krabic od pizzy, známých po celém světě. Jeho obrazy visí v soukromých sbírkách od New Yorku po Austrálii, maluje oblečení pro The Rolling Stones i pro skupinu skalních fanoušků. Do Olomouce se dostal náhodou. Václav Bednář žije a tvoří na statku u Českých Budějovic. Rozhovor s ním je přesně takový, jaký byste čekali – nepředvídatelný, upřímný a plný příběhů, které by si nikdo nevymyslel.
Tak to zkusíme. Kdy jsi poprvé vzal do ruky tužku?
K výtvarnému umění jsem měl blízko již v předškolním věku. Můj dědeček Václav Busta vlastnil sbírku starožitností a já byl díky němu obklopen hezkými věcmi. Obdivoval jsem staré mistry a snil jsem o tom, že budu jednou také malířem. Děda mi byl vždy oporou, a to posílilo mé sebevědomí jít vlastní cestou i v pozdějších dobách, kdy se malířská profese zdála být velmi nejistá. Díky tomu jsem překlenul agónii volby mezi jistotou a svobodou. Uvědomil jsem si, že ten, kdo chce bezpodmínečnou svobodu, nemá nikdy jistotu. A to platí i naopak.
Kreslil jsem velmi rád a často. Myslel jsem si, že to umí každý, že to není nic výjimečného. Kdo chce pěkně malovat, musí se umět dobře dívat. :)
A jak ses dostal od kresby k barvám?
Dlouho jsem si myslel, že se s barvami nikdy nenaučím pracovat, protože jsem nevěděl, že je to řemeslo. Že se to dá naučit. Chtěl jsem se naučit staré techniky, a tak jsem navštívil kamaráda ilustrátora, kterému jsem ukázal své kresby. Řekl mi, že jsou dobré, vysvětlil mi základy, a pak už jsem pokračoval sám. Žádnou školu nemám. Jsem samouk.
Postupoval jsem od lehčích technik ke složitějším, až jsem se propracoval k barokním zátiším, která ještě děda na sklonku života viděl.
Ale skončil jsi u abstrakce.
Abstrakci jsem si dlouho dělal jen pro sebe. Živily mě portréty, převážně portréty muzikantů.
Mám spoustu kamarádů muzikantů, protože mám rád muziku. Malířů tolik neznám. :)
Většina, řekněme devadesát procent muzikantů, chodí do orchestru jako do práce, a když přijdou domů, odloží nástroj do kouta a jdou si po svém – jezdit na windsurfingu nebo pracovat na zahradě. Ale těch zbývajících deset procent přijde z práce a věnuje se muzice i doma. Většinou ještě hrají v několika kapelách současně a skládají vlastní hudbu. A ti končí přes blues u jazzu. Jenže těch devadesát procent profesionálů s nimi ten jazz hrát nemůže, protože ke všemu potřebují noty.
A stejné je to s abstrakcí u malířů. Dobrá abstrakce je jako dobrý jazz. Je to svoboda, ne otrocké kopírování pomíjivé skutečnosti.
Tvoje hlavní technika je malba na kalené sklo. Maluješ „naruby" – z jedné strany skla, ale díváš se z druhé. Jak jsi k tomu přišel?
Maloval jsem velké kompozice a velkoplošné malby na zdi. Spotřeba barev byla obrovská a brzy mi nebyla dost velká žádná paleta. Když jsem přemýšlel, kde barvy míchat, padl mi pohled na tabuli kaleného skla, která se zasouvala do dřevěné vitríny, již mi před lety vyrobil truhlář. Překlopil jsem ji sklem nahoru, na záda namontoval kolečka a měl jsem velký pojízdný stůl – obrovskou skleněnou paletu.
A brzy poté jsem namaloval první obraz přímo na to sklo. Zajímalo mě, jak to vypadá z druhé strany, a v tom okamžiku to celé začalo. :)
Který obraz mají lidé nejraději a který bys chtěl, aby byl nejslavnější? Protože to nemusí být to samé.
Lidé si nejvíce všímají obrazů na veřejných místech, kam je volný přístup – v Mánes, v Národní kavárně nebo zde v Olomouci v Envelopa. Často se u nich fotí a posílají mi fotografie.
A obraz, kterého si cením nejvíce? Ten neprodávám. Ten mám doma.
Kde ještě v zahraničí vystavuješ?
V roce 2024 proběhla velká výstava v Saint-Tropez. Výstava se konala v kulturní památce Lavoir Vasserot na hlavním náměstí.
V roce 2025 proběhla výstava v Bratislavě a letos bude výstava v pasáži Myslbek v Praze.
Letos se bude otevírat galerie v Sydney, kam jsem poslal v bednách osm obrazů pro začátek. Všechny se prodaly ještě před dokončením galerie, a tak jsem dostal nabídku tvořit nějaký čas přímo v Austrálii. Teď stojím před rozhodnutím, zda poslat další obrazy, nebo tam odletět a vytvořit australskou kolekci přímo v Sydney, jak mi navrhuje galerista. Ví, o co jde – obrazy ve zmíněných bednách si přebíral zde v České republice, přestože dohromady vážily přes 300 kilogramů. Rozmýšlím se tedy, zda se pustit do tak velkého dobrodružství, protože má díla nejsou standardní. Rámy se svařují ze železa, sklo musí být kalené a všechno musí být vyrobeno na míru. Tady mám vše zajištěno. Tak uvidíme, jak to dopadne. :-)
Jak ses vlastně dostal do Olomouce? To je od Budějovic docela daleko.
To je příběh plný náhod. Jel jsem do Zábřehu něco kupovat a muž, který mi to prodával, se mě zeptal, co dělám. Řekl jsem mu, že jsem malíř. A on povídá: „Ježišmarjá, můj strejda, ten by si s vámi rád popovídal. Obrazy, to je celý jeho život!"
Řekl jsem mu, že to není problém, pokud bydlí v Zábřehu. Zavolal mu a já slyším z telefonu: „Ježišmarjá, ty tam máš malíře? S tím bych si tak rád popovídal, vždyť víš, že obrazy jsou celý můj život. Ale já nejsem doma, ležím po mrtvici v nemocnici v Šumperku."
Rozloučili jsme se s tím, že mi dal telefonní číslo a já slíbil, že mu někdy zavolám. Jenže já mu nevolal. Vydal jsem se do obchodu, koupil krabici dobrot a jel rovnou do nemocnice v Šumperku. Zaklepal jsem na pokoj, vešel dovnitř a ptám se: „Dobrý den, je tu někdo z vás pan Ivo Balcárek?"
Z rohu se ozvalo: „To su já! A kdo jste vy?"
Povídám: „Já jsem ten malíř od vašeho synovce. A protože máte tak rád výtvarné umění, přijel jsem vás navštívit. A tady jsem vám přivezl nějaké dobroty."
Tehdy jsem ještě nevěděl, že má cukrovku, takže nakonec mlsaly sestřičky. :)
Ivo Balcárek mě seznámil s Oldou Bartoňkem a já se rozhodl uspořádat výstavu na zámku v Hnojicích nedaleko Olomouce. A tak to všechno začalo.
A protože Olomouc je, jak mi prozradili zdejší přátelé, jedna velká dědina, netrvalo dlouho a poznal jsem tu mnoho skvělých lidí, z nichž mnozí patří mezi mé nejlepší přátele. Olomouc jsem si zamiloval. Jsem moc vděčný osudu, že mě sem zavál. Olomouc je můj druhý domov a vždy se sem budu rád vracet.
Říkal jsi, že je těžké dělat rozhovor s malířem…
Nejsem zvyklý mluvit. Jsem zvyklý vyjadřovat se obrazem. Za člověka by mělo mluvit jeho dílo. S básníkem, to by byl rozhovor. Ale s malířem?
Kde je podle tebe hranice – v umění i v životě?
To je velmi složitá otázka, protože má více rovin. Záleží, z jakého úhlu se na ni díváme. Obecně vzato: „Umění jako takové je jednoznačně bez hranic, stejně jako život jako takový je věčný."
Existuje ale i jiná hranice, nám mnohem bližší než nekonečno a věčnost. Pokusím se to vysvětlit. Maluji obraz a jsem nadšený. Nevím, kdy přestat, protože v takové chvíli je těžké pamatovat na to, že méně je někdy více. Pokud se nechám příliš unést, mohu obraz snadno pokazit.
Takže hranice, se kterou se potýkám dnes a denně a která platí nejen v umění, ale i v životě, leží mezi tím: „Jak daleko můžeš zajít, než zajdeš příliš daleko."
A trefit to – to je ten pravý kumšt.
Další rozhovory